Přichází léto

Přichází léto a sluší se proto, aby se v našich novinách, které souzní počtem svých čísel se čtyřčasím roku, toto krásné období patřičně oslavilo. Z evangelia si vypůjčíme  pro úvod do léta, do hojnosti světla, tepla, květů a plodů, slovo letnice. Krásné české slovo, které naše mateřština nabídla pro vyjádření děje popsaném v evangeliu, děje, který má již starozákonní kořeny.

Nyní označuje čas sestoupení Ducha Svatého, zvláštní síly, či boha, který má tu fantastickou schopnost, někdy až tvrdou racionalitu starého zákona(kamenné desky Mojžíšova desatera) přetvořit v přirozenou potřebu lidského srdce. Slovo letnice  může pro svou výstižnost označovat i v profánním světě naši představu o vymknutí se z každodennosti, kdy zažijeme něco neobyčejného, krásného či dobrodružného, něco, co nám bude záři léta připomínat i v melancholičtějším podzimu a někdy v trochu smutné a dlouhé zimě. Všechno to nádherné si uchováme, možno říci, v duchu.

O duchu mluvíme často, používáme ho v různých slovních souvislostech, cítíme, že je tu s námi stále. Říkáme, že určitá věc, pokud nás zaujme, má svého ducha a duši. Věci  nějak slavnostní, které chceme odlišit od spotřební oblasti našeho života, nazýváme také duchovními. 

Přerušme na chvíli proud historického filosofování. Ponořme se opět do volných dnů našeho soukromého léta. Jsme v české krajině, touláme se cestami mezi poli, zahradami, řekami i potůčky. Neputujeme však, jak by se mohlo zdát, bezcílně. Vždy dospíváme k nějakým výjimečným místům či věcem. Čechy a Morava byly a jsou posety množstvím drobných staveb, plastik, kapliček a božích muk, jež tvořily a tvoří tu nekonečně širokou suitu, která umocňuje ty největší monumenty českého i moravského baroka.

Jsouce poutníky v krajině, zcela přirozeně zastavíme své kroky třeba u komorní kapličky, odrážející se v zrcadle vodní hladiny studánky. Rádi zde odpočíváme nejen kvůli chladivému stínu. Toto místo nás uchvacuje svou neobyčejnou podmanivostí, napadnou nás myšlenky, kterými bychom nebyli zasaženi v naší běžné všednosti. Máme trochu sváteční, nevšední pocit. Ten často vyvěrá z podivných sil země, které jsou právě zde soustředěny. Jsou to energetické body, kde uzavírá matka země Gáia věčné spojení se silami kosmického ducha.

A právě tady je důležité si uvědomit, že třeba velmi příjemná pozdně barokní tvář tohoto zátiší má téměř nekonečnou historii, že toto požehnané místo zde bylo vždycky a již dávné předkřesťanské kultury ho cítily většinou mnohem konkrétněji a přesněji než se to daří nám, že jsme u jednoho z těch pevných bodů jakéhosi grandiózního písma univerzální zemské historie. Proč se zmiňuji o těchto skutečnostech? O síle země, energii ducha(kosmos) a barokních drobných památkách. Je to proto, že racionální tvář renesance s přívažkem třicetileté války byla ponořena do hlubokého sfumata rozevlátým závojem baroka, které vsadilo na umění a vroucí lidský cit a na vyslyšení těch nejintenzivnějších vnitřních hlasů evropského lidstva. Právě v čase prázdnin je myslím dobré psát tyto řádky, abychom více otevřeli své vnímání těm památným stromům, zbytkům křížů a křížků, rozcestníků, kapliček a zavěšených religiózních obrazů na podivně zkroucených, dávno již vzešlých stromech. Nejsou to tedy jen místa mrtvých historických památek, ale jsou to ony křižovatky a zastavení, jichž se lidé na našem území dotýkali již od  počátku svého bytí.

Akad. mal. Mir. Houšť