Každý je poutníkem

Každý je poutníkem, jemuž nejsou cestami pouze linie a křivky, které rýsují dlouhé arabesky v síti stupňů zemské šířky a délky.  A vedou poutníka, aby jeho oči možná uviděly, jak měsíc ukončil svůj oblouk ostrými hroty, jež zraňují noc a ona svou indigovou krví koloruje mořskou pláň.

Cesty se vinou hlavně v naší mysli, prodírají se skrze nánosy  reality, ať syrové, či té, vsazené v barokní rámy ambiciózní pompéznosti. Dostáváme se jimi k naší podstatě, k naší duši.  Zornice tuláka v ní mohou přečíst, komu samy vlastně patří, protože on to většinou už zapomněl.

Ale byl přece dítětem a nevycházel z údivu, okouzlen dnem, plul v nočních snech dětskými archetypálními bludišti, ústícími do světa totální jistoty, nebo do šera bezejmenných hrůz mizících v oceánu ranního světla.

Měl kolem sebe tolik lidí nejrůzněji příbuzensky nebo přátelsky propletených s jeho rodinou. Velmi často a pro jeho štěstí někdo z těch starších než rodiče, maje již více času a na milnících své cesty vyšší cifry, vzal, do často již zjizvených dlaní to malé otevřené srdce a chráníc ho důsledně před ostrohrannými meteority, dal mu s pečlivostí lékárníka okusit koktejlu kosmu.

Tak vlastně lidstvo víří v tanci, kdy dlouhému kroku vpřed připraví půdu půlkrok opačným směrem.

Protože je září, tak právě nyní krok vpřed trochu zakopne, nebo se lehce přenese i přes práh školy. Ty jsi tím poutníkem žákem, snad učitelem, nezapomeň však na své životní dráze i na onen půlkrok vzad, zvláště pak, byl-li učiněn směrem ke štěstí.

Miroslav Houšť