Brána, vchod, vstup

Známe mnoho míst, která jako brána vypadají. Ve městech i vesnicích a také v krajině. Brána je jedním z prvků majících schopnost uspořádat svět.

Říká: Vstupuješ, odcházíš nebo váháš, máš-li udělat krok a kterým směrem? Protože se stále můžeš přece vrátit. Přemýšlíš co je za branou, byla správná ta cesta, jež mě sem dovedla?

Jak má vypadat ta má brána v tomto okamžiku mého života? Má být hmotná jako ta v kyklopském zdivu archaických Mykén, má zářit barvami jako Ištařina z Babylonie, má mě ztišit moudrostí filozofů a mocí bohů řecké antiky v Prophylaích strážících vstup na Aténskou Akropolis, nebo má, ozdobena barokními titány, zvát mou mysl mezi vertikály gotiky Svatovítské katedrály, jak to činí Matyášova brána Pražského hradu.

Nemyslíme snad dokonce na nějakou bránu zdvihnutou proti horizontu přímo stvořitelem, Dardanely, Bospor, Pravčickou bránu, chloubu českých skal?

Snad se v paměti zjeví ta malá zahradní branka, vstup do dětství. Je tak skrytá a zarostlá malinami, že jen s velkou nejistotou rezatý klíč, nalezený na samém dně paměti, nedůvěřivě zasouváte do zámku, aby jste s úžasem zjistili, že pečlivý Chronos jej stále ošetřoval olivovým olejem, aby ho ten, kdo má klíč, otevřel lehce.

Každý může mít však svou bránu do vlastního vzdušného zámku, jež ho láká do krajiny snů, zážitků a individuálního vidění světa. Tam jsme doma, můžeme zavítat do dávných časů, vzpomínat na budoucnost a v tomto závratném jsoucnu pocítit relativitu všehomíra.

Ty vzdušné zámky mají pro každého dva vstupy. Velkou otázkou, hodnou sfingy je, která z bran je tou nebeskou a která tou pekelnou, nebo existuje snad ještě nějaká třetí?

Miroslav Houšť