Advent pod pláštěm sv. Martina

Vstupujeme do adventního času, který kromě jiného i kalendářně ukončuje náš rok. Rok může být jako časová jednotka nahlížen různě, s celou tou nekonečnou relativitou, která je právě pro veličinu času tak příznačná. Ale rok může být také zhutněným chronologickým obrazem lidského života.

Vždyť začíná jarem, jarem které mnohé národy nazývají znovuzrozením, (renascimentem) a my ve slovanské zvukomalebnosti můžeme použít i slovo vesna. Tento začátek je opravdu časem prvních dětských poznání skrze sny. Poté jako masivní pilíř a těžiště života přijde vrcholné léto, z něhož člověk vkročí trochu zpomaleným krokem do podzimu a nakonec do zimy, kde nám opět sny splynou s realitou.

My jsme nyní v této poslední části, kdy by nám měl být poskytnut čas pro jakýsi součet a rozjímání o dynamičtějších, již však minulých částech roku. Abychom ve sporém světle těchto dnů neulpívali jen v melancholii vzpomínek na nevratné, přeložme si jen tak mimochodem název advent.

Toto slovo neříká, že se něco chýlí ke konci, že to bylo a neobjeví se více, ale naopak vzbuzuje v nás očekávání, přípravu na něco co přijde a může mít i charakter metafyzické věčnosti. Mluvil-li jsem o jaru jako znovuzrození, myslím, že není charakterizováno jen tím spontánně divokým rozpukem přírody, ale že začíná ve své duchovní podobě velkým mystériem narození dítěte, pro křesťany narozením Krista. Je to mohutný nevyčerpatelný symbol nového začátku, energie a světla, které přichází někdy až v mírně depresivních náladách, které nás obcházejí pod nízkou klenbou těžkých zimošedých mraků.

Když si vzpomenu na svůj úvodník v minulém čísle, který objasňoval část sochařského řemesla na příkladu vznikající sochy sv. Urbana, patrona vinařů, objevují se mi v paměti siluety dalších pozoruhodných postav spojených s vínem. Dionýsos, Bakchus s celým svým kultem, sv. Václav jako vinař a pěstitel, Karel IV., velký zušlechťovatel révy i celé vinné kultury v Čechách. A když už jsem ve svých asociacích nechal slavné symboly vína putovat jsoucnem, nedbaje časové osy, tak se na místě posledním objevuje sympatický světec, charakteristický pro naše Tursko, sv. Martin. Tento Martin přináší polední léta místo sněhu demižony čerstvého nejmladšího vína toho roku, zvaného martinské. Obohacuje tak naši gastronomickou kulturu vínem i pečlivými úpravami husích pochoutek. Toto první víno z daného roku je vlastně opět otevřenou kronikou předchozích měsíců. V něm vidíme jaké bylo jaro, jak pomohlo či nepomohlo vinným keřům, jestli léto poměrem dešťů a slunce založilo v hroznech vše to, z čeho podzim mohl vytvořit tu nepřekonatelnou surovinu pro tajemný proces bouřící a utichající v temnotě dubových sudů, aby jeho výsledek mohl vytrysknout v barvách červených, růžových i bílých poprvé právě v těchto mlhavých dnech a mohl nás ozářit světlem letní energie, která se v něm fermentačním procesem ještě znásobila a zafixovala.  

Akad. mal. Miroslav Houšť