Vzkaz stříbrovlasé dámy

Devátého března byla popeleční středa. Tam, kde je ještě slyšitelná ozvěna starých časů, utichnou radovánky, jedí se prostší jídla, vůně masa nevzbuzuje tak často svým aperetivním efektem těžko odolatelnou chuť vejít pod střechu a účastnit se hostiny.

Všechno to hýření a robustní radost ze života zaženou divokým hlomozem pestré, rozpustilé a bláznivé maškary, svým karnevalem, při kterém se smějeme, ale tak nějak cítíme při té divotvorné nadsázce i to, že chce mámivou energií zapudit již dotírající bodlinky předjarní deprese, to, že krása má setru v ošklivosti, světlo ve tmě, teplo v zimě, dívka ve stařeně, život ve smrti.

Popeleční středa, ta vážná dáma stříbrošedých vlasů pod černým závojem má ve svém rukávníku dózu s popelem z loňských kočiček. Když kněz pod triumfálním obloukem kreslí na čela příchozích znamení, popelec, říká tiše „prach jsi a v prach se obrátíš“. Nás, lidi obklopené životem bezhlavě zesilovaným ještě jeho vlastním elektronickým odrazem, trochu zamrazí. Ale proč vlastně, vždyť prach je hlína, půda, jež nese naše kroky, naše domy, obklopuje řeky, moře a dává sílu polím, zahradám, sadům a vždy znovu nechá překrývat svou líc novým životem. Antičtí Řekové, kteří rozžali světlo evropského myšlení, měli pro prach, hlínu, zemi jméno Gaia – Matka. Matky se člověk přece nebojí, naopak, je to slovo, které se mu v těžkých situacích neodbytně prodírá na jazyk po celý život.

Není tedy snad tato na první pohled zarážející sentence, prach jsi a v prach se obrátíš, spíše básnickou zkratkou, která říká, vrať se právě v tomto čase více sám k sobě, svému původu i k smyslu vlastních snah a cest, minulých i budoucích. Právě doba mezi zimou a jarem, mezi koncem a začátkem poskytuje vzácnou špetku času pro rozhovor sám se sebou, se svou psýché, se svou duší.

Miroslav Houšť